Neville Goddard: «Hledání» (1946) [CELÁ KNIHA]

Vize dokonalosti a uzdravení

KDYSI jsem v moři úzkosti meditoval o «dokonalém stavu» a přemýšlel, čím bych byl, kdybych měl oči příliš čisté na to, abych viděl nepravost, kdyby pro mě všechny věci byly čisté a já nebyl odsouzen. Když jsem byl pohlcen tímto vroucím rozjímáním, cítil jsem, jak stoupám nad temnou říši vjemů. Pocit byl tak intenzivní, že jsem se cítil jako bytost ohně přebývající v éterickém těle. Hlasy, jako z nebeského sboru, s oslavou vítězů v boji proti smrti, zpívaly «Vstal z mrtvých – Vstal z mrtvých» a já intuitivně chápal, že myslí mě.

Pak se mi zdálo, že kráčím v noci. Brzy jsem narazil na scénu, která mohla být starověkým rybníkem Bethesda, neboť na tom místě leželo velké množství slabých lidí – slepých, chromých, vyhublých – kteří nečekali na pohyb vody, jak bylo zvykem, ale na mě. Jak jsem se přiblížil, bez přemýšlení a úsilí z mé strany se jeden po druhém uzdravovali, jako by mávnutím kouzelného proutku. Oči, ruce, nohy – všechny chybějící údy – se objevily z nějaké neviditelné nádrže a byly formovány v harmonii s dokonalostí, kterou jsem cítil v sobě. Když bylo vše dokonalé, sbor radostně zvolal: «Dokonáno jest!» Pak se vidění rozplynulo a já se probudil.

Vím, že tato vize byla výsledkem mé intenzivní meditace o myšlence dokonalosti, neboť mé úvahy nevyhnutelně vedou ke sjednocení se stavem, o kterém přemýšlím. Byl jsem do této myšlenky tak pohlcen, že jsem se na čas stal tím, o čem jsem přemýšlel, a vysoký účel, s nímž jsem se v tu chvíli ztotožnil, přitahoval vysoké obrazy a formoval vizi v souladu s mou vnitřní podstatou. Ideál, s nímž jsme sjednoceni, působí skrze spojení myšlenek, probouzí tisíc nálad a vyvolává jednání v souladu s ústřední myšlenkou.

Dětské objevy a spojení s «Velkým já»

Důvěrné spojení mezi náladou a vnitřním viděním jsem poprvé objevil asi v sedmi letech. Uvědomil jsem si tajemný život, který ve mně zuřil jako zuřící oceán strašlivé síly. Vždycky jsem věděl, kdy se s touto skrytou identitou spojím, protože mé smysly v noci mrzly v očekávání těchto návštěv a bezpochyby jsem věděl, že ráno budu sám s nekonečnem. Těchto návštěv jsem se tak bál, že jsem ležel vzhůru, dokud se mi únavou nezavřely oči. Když se mi ve spánku oči zavřely, už jsem nebyl sám, ale jedno s jinou bytostí, a přesto jsem věděl, že jsem to já. Zdálo se mi to starší než samotný život, a přesto mi to bylo bližší než mé vlastní dětství.

Uvědomil jsem si, že moje očekávání fungovalo jako magnet, spojovalo mě s tímto «Velkým Já» a mé obavy Ho dělaly podobným rozbouřenému moři. Jako dítě jsem si toto tajemné «já» představoval jako mocnou sílu a ve spojení s Ním jsem Jeho velikost cítil jako rozbouřené moře, které mě zahalilo a pak se mnou valilo a zmítalo se mnou jako bezmocnou vlnu.

Když jsem se stal mužem, představoval jsem si Ho jako Lásku a sebe jako Jeho Syna a ve svém spojení s Ním nyní cítím Jeho lásku! Je to zrcadlo pro všechny. Ať si Ho představujeme cokoli, to je pro nás.

Věřím, že Toto je střed, kterým procházejí všechna vlákna vesmíru; proto jsem změnil své hodnoty a přesvědčení tak, že nyní závisí na této jediné příčině všeho, co existuje. Pro mě je to ta neměnná realita, která utváří okolnosti v souladu s našimi představami o sobě samých.

Zákon sebetransformace

Mé mystické zážitky mě přesvědčily, že neexistuje jiný způsob, jak dosáhnout vnější dokonalosti, kterou hledáme, než skrze proměnu sebe sama. Jakmile se nám podaří změnit sami sebe vnitřně, svět se nám před očima magicky roztaje a znovu se vybuduje v souladu s tím, co naše transformace potvrzuje.

Povím vám o dalších dvou vizích, protože potvrzují pravdivost mé myšlenky: skrze intenzitu lásky nebo nenávisti se stáváme těmi, o kterých uvažujeme.

Zážitek splynutí se Světlem

Jednou jsem se zavřenýma očima, v hlubokých myšlenkách, přemýšlel nad věčnou otázkou: «Kdo jsem?» a postupně jsem cítil, jak se rozplývám v nekonečném moři zářivého světla; představivost v tu chvíli předčila jakýkoli strach ze smrti. V tomto stavu neexistovalo nic kromě mě samotného – nekonečný oceán tekutého světla. Nikdy předtím jsem necítil takovou blízkost Bytí.

Vidění žijícího Buddhy

Jindy jsem ležel v posteli a se zavřenýma očima, jako ve snu, jsem přemýšlel o tajemství Buddhy. Po chvíli se temné hlubiny mé mysli začaly rozzářit. Zdálo se mi, že jsem obklopen světelnými mraky, které vycházely z mé hlavy v podobě ohnivých, pulzujících prstenců. Pak se mi před očima objevil krystal křemene. Když jsem se na něj zadíval, krystal se rozlomil na úlomky, které neviditelné ruce rychle proměnily v živého Buddhu. Když jsem se podíval na tuto meditativní postavu, viděl jsem, že jsem to já. Byl jsem ten živý Buddha, o kterém jsem přemýšlel. Z tohoto živého obrazu mého já vyzařovalo světlo jako slunce s rostoucí silou, až explodovalo.

Éterické tělo a vnitřní svět

Z jaké říše či pokladnice obrazů se vynořila tato bytost, mocnější než člověk? Pokud jsem viděl, slyšel a pohyboval se ve světě skutečných bytostí, pak mám právo předpokládat, že mám jemnější tělo než fyzické; tělo, které lze od fyzického oddělit a používat v jiných dimenzích. V této pozemské podobě je vloženo tělo naladěné na svět světla a intenzivní meditací jsem ho, jako magnetem, uvolnil skrz temnou schránku masa.

Jsem nesmrtelná bytost, která si o sobě představuje, že je lidskou bytostí, a tvoří světy k obrazu a podobě svého sebeobrazu. Jsme tím, kým si sami sebe představujeme. S naší fantazií jsme si vytvořili tento sen o životě a s naší fantazií se vrátíme do onoho věčného světa světla a staneme se tím, kým jsme byli, než jsme tento svět vynalezli.

Vědomí jako jediná realita

Smrt nemá žádnou transformační sílu. Nic pro nás není důležitější než náš obraz sebe sama. Ti, kdo nám pomáhají nebo brání, jsou pouze vykonavateli onoho zákona, který utváří vnější okolnosti v souladu s naší vnitřní podstatou.

Marnost vnějšího boje

Snaha změnit svět dříve, než změníte své vlastní vnímání sebe sama, je bojem proti samotné podstatě věcí. Vnější změna nemůže nastat, dokud nedojde ke změně vnitřní. Co je uvnitř, je i vně.

Všechno, co děláme, aniž bychom změnili své vědomí, je jen marný pokus o úpravu povrchu. Bez ohledu na to, jak tvrdě pracujeme nebo se snažíme, nemůžeme získat víc, než nám potvrzují naše podvědomé postoje.

Protestovat proti tomu, co se nám děje, znamená protestovat proti zákonu naší bytosti a naší moci nad vlastním osudem.

Povaha transformace a emocí

Transformace vědomí povede ke změně prostředí a chování. Skutečná transformace nastává, když se nový stav stane natolik stabilním, že zcela nahradí svého předchůdce.

Vliv lásky a nenávisti

Láska a nenávist mají magickou transformační sílu. Skrze intenzitu nenávisti si v sobě vytváříme charakter, který vidíme u svých nepřátel. Vlastnosti umírají z nedostatku pozornosti, kterou jim věnujeme, takže nepříjemné stavy se nejlépe vymažou představou «krásy místo popela a radosti místo smutku», než přímým bojem proti stavu, od kterého se chceme osvobodit.

«Všechno, co je pravdivé, co je čestné, co je spravedlivé… o tom přemýšlejte» [Filipským 4:8], neboť se stáváme těmi, s nimiž se stýkáme v myšlenkách.

Probuzení ze spánku

Lidstvo je jedna bytost. Obrazy a okolnosti, které vidíme ve snech, jsou výtvory naší vlastní fantazie. Totéž platí pro obrazy a okolnosti v tomto bdělém snu.

Vesmír je sen a my jsme věční snílci. Jednoho dne se z této noční můry probudíme a zjistíme, že jsme nikdy doopravdy neopustili svůj věčný domov; že jsme se nikdy nenarodili ani nezemřeli nikde jinde než ve svých snech.